Panečku! Ani jsem nestihl otevřít oči a vylést z postele a už mě někdo šimral na zadečku. S trhnutím jsem se probudil a úlekem nemohl ani mluvit. Koukal jsem na osmičku. Pěkně kulatou a baculatou. Lidičky, já se tááák lekl. To mi nebudete ani věřit. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. "Co tu vyvádíš?" otázal jsem se ještě celý rozespalý. "Nemáš něco dobrého na zub?" zeptala se a zazubila se na mě. Vylezl jsem tedy z pelechu a přinesl jí jednu vyhozenou vzpomínku, co jsem měl schovanou na zimu. "Na," podal jsem jí moje nejoblíbenější papů a čekal, co bude dál. Osmička si ke vzpomínce čichla a s nakrčeným nosem jí odsunula. "Tohle nejím." Neměl jsem, co bych jí mohl nabídnout. "Tak v tom případě nic nemám," zakroutil jsem hlavou a myslel si, že osmičky odejde. Než jsem však stačil cokoliv říci, ozval se za mnou smích. Pomalu jsem se otočil a teď jsem koukal, jak blázen. Přede mnou stálo celé hejno číslic. Po prvočísla až po odmocniny. Taky jsem tam spatřil x v absolutní hodnotě a dokonce i nějaké ty rovnice. Prostě vůbec, ale vůbec jsem nechápal, co se děje. Osmička se mě snažila představit. "Tohle je .... Jak se vlastně jmenuješ? "Já jsem Bohouš, ale říkej mi raději Bohoušku," odpověděl jsem, "ale nemám páru, kdo jste vy a co tu děláte."

Osmička se začala smát a k ní se přidaly všichni ostatní. "My jsme čísla." To jsem věděl i bez ní, jelikož pár čísel znám. "A kde jste se tu vzali?" vyzvídal jsem dál, abych nebyl za hlupák

Zase jsem si lhel do postele. Čísla zmizela, ale já už usnout nemohl. Tak to byl zase nějaký ten článek k mému dni. Snad to příště bude lepší a já nebudu mít takové ranní šílenství v jabku. Držte mi palce, ať mojí slečnu už nic podobného nenapadne.

Váš Bohoušek